Po návratu z Terezína

04 Zář 2017 Martin Motl In Stories

CELÁ GALERIE ZDE

„Lidem většinou nestačí, co opravdu bylo,

lidé nechápou, že ne tělesná bolest, ale to pošlapané lidství bylo to nejhorší, čeho jsme byli svědky.

Vzali nám lidskou důstojnost a poznali jsme jenom oheň nenávisti – a to vše se dalo vydržet jenom proto, že jsme věřili – věřili pevně v lepší zítřek a že tam nesedíme nadarmo.“

Milý bratře,
ptal ses mne, jak mi prospěly mé skautské znalosti v letech německé okupace, když jsem byl „hostem“ v koncentračních táborech porůznu v Říši. Tedy ano, mohu ti odpovědět velmi krátce. Byl jsem připraven!
V prosinci 1941 jsem byl poprvé vyzván, abych odjel na svůj nedobrovolný skautský tábor do Terezína. A od té doby jsem nepřestal skautovat až do června 1945. Byly to ocelové tábory a v sázce nebyla putovní soška svatého Jiří, ani skautská sekera. Něco více – vlastní život.
Stokrát od té doby jsem hrál Kimovu hru ve všech obměnách a vždy jsem vyhrál, neboť jsem se naučil vidět, slyšet, kombinovat. Naučil jsem se tušit nebezpečí o zlomek vteřiny dříve než nastalo. Prošel jsem řadou táborů a stokrát přemýšlel o útěku, ale vždy jsem věděl: teď ne, není ještě čas.
Dlouho jsem čekal a připravoval se na ten „happy end“. A přišel, když jsem zavítal konečně do svého posledního koncentráku v Blechhammeru. Za tři dny poté jsem zmizel. Putoval jsem krajinou, kterou jsem viděl jen jednou, když nás tudy vedli kordonem. Všiml jsem si jí dobře, neboť jsem věděl, že tudy budu jednou utíkat. Všiml jsem si každého kopce, háječku, křižovatky, abych později nezbloudil a abych nemusel projít vesnicí, která byla mým nepřítelem. To bylo skautování.
Utíkal jsem krajinou, kterou jsem nikdy neviděl, bez mapy, bez kompasu. Za mapu mi sloužil každý kopeček a kompas mi plul na obloze ve dne v noci. A opět to byla skautská hra. Odhadoval jsem vzdálenost, skrýval se, vařil jsem a stavěl přístřešek, plížil jsem se a pozoroval přírodu. Kolikrát jsem si vzpomněl v tísni na Čilovy přednášky na táborech a na praktický výcvik. Tábory na Podkarpatské Rusi a na Slovensku mne dokonale připravily, abych mohl o osm let později vyhrát svou hru. Více než týden jsem skládal „Tři orlí pera“ tak poctivě, jak nikdy předtím. Žil jsem v lese se zvěří a prchal s ní, když ona utíkala. Kulky kol mé hlavy vytvářely krtčí hromádky a zavrtávaly se do svalů štvance. Tu vezmeš kamínek, přiložíš na tepnu mezi svaly nahoře v podpaží, utáhneš cárem košile. A hle – krev přestane utíkat.
Znovu jsem skládal odborku zdravotníka a první pomoci. Bojuj s chorobou bez léků, ošetřei zraněného bez obvazu a usiluj o hygienu v ďolíku páchnoucího bahna. A přece lze bojovat a vyhrát. Lze, pokud si tu vzpomeneš na Kralovany anebo na podkovu stanů nad Prudkou Tisou. Víš, jak se nosí zranění, víš, jak zastavit krvácení, víš, jak jednou zápalkou uvaříš brambory na rozmoklém sněhu, víš, jak vařit bez nádobí, jak se uchránit zmrznutí, víš, víš, víš! A tak jsem utíkal, nechávaje po levé ruce hrot oje Malého vozu, a to bylo správné, neboť tak jsem se blížil velebnému hřímání, které mělo znamenat život
Co vám mám ještě povídat? Zvítězil jsem, protože jsem se vyučil na našich táborech. Tak mi tedy prospěly mé skautské znalosti.

Jiří Schubert

Výstava

PATRIK HÁBL – INTROSPEKCE

omlouvám se, diskuze již skončila